O knize: rok / V Gruzii je zvykem hledat poezii. A je to tam a je to pravé. A to je velmi vzácné. Na této zemi prosvítá věčnost v všednosti, rozplývající se v kráse a stylu Guram Svanidze zde vytváří silné a upřímné prózy. Gruzínský spisovatel našel přístupný způsob, jak hovořit o lidech, o jejich vztazích mezi sebou, k přírodě, k historii a k ​​dnešku. Nerozdává recepty na štěstí, spásné algoritmy ani scénáře, jak získat radost z existence. Jeho příběhy nejsou změť obrazů minulosti, kterými vábí zlatý věk. Jsou to podobenství, ironická a skutečně laskavá, z nichž srdce bolí a tají dech, a proto nestaví do kontrastu černobílé, fyzické a duševní. Dělá čáru mezi skutečným a fata morgánem a nechává za závorkami fantomové dichotomie s jejich vleklým sporem. Chápe místo člověka ve světě a přestává proti němu protestovat. Jako ozvěna biblického Kazatele volí střední cestu – najít svou míru a důvěřovat jí, aby se nadechl a pocítil štěstí. V této próze je hodně energie: nenechá nikoho prázdného a lhostejného, ​​ano dát impuls k práci duše.